Prdeush

V Dědolesu žil dědek jménem Prdopchal.
Byl to dědek chytrý, ale pořád utíkající.
Utíkal před prací, před problémy, před smutkem…
A hlavně utíkal před vlastní prdelí.

Jeho prdel totiž nebyla jako ostatní.
Byla těžká.
Byla hlučná.
A když se Prdopchal něčeho bál, jeho prdel vydala dlouhé, táhlé brrrrrp, co se neslo lesem jako ozvěna hanby.

Prdopchal si myslel, že když uteče dost daleko, jeho prdel se ztiší.
Tak běžel celý den, celou noc, přes mokřiny a mechy, až dorazil k Velkému Prdelatému Buku.

Tam si sedl — unavený, zoufalý, zadýchaný.
A prdel si sedla s ním.

V tu chvíli promluvila.
Hloubkou, která nešla přeslechnout:

„Dědku… mě neodneseš.
Já jsem ty.“

Prdopchal se poprvé v životě nebránil.
Jen poslouchal.

Prdel pokračovala:
„Když utíkáš, děláš mě těžší.
Když mě popíráš, řvu hlasitěji.
Ale když si mě poneseš, a přijmeš mě takovou, jaká jsem…
pak teprve přestanu bolet.“

Prdopchal se rozplakal.
Ne proto, že mluví prdel — na to byl zvyklý.
Plakal proto, že pochopil.
Pochopil, že nejtěžší není svět kolem, ale zadek, který si každý nese uvnitř sebe.
A ten nikomu neuteče.

Tak si poprvé v životě pohladil vlastní prdel a pronesl:
„Dobře. Ponese­me se spolu navzájem.“

A prdel tiše zabublala.
Nevydala smrad.
Nevydala hanbu.
Jen klid.

Od té doby Prdopchal neutíkal.
Chodil pomalu, s důstojností.
A když prděl, prděl s přijetím.

🧠 Poučení:

„Kdo uteče před svou prdelí, nese její tíhu dvakrát.
Kdo ji přijme, nese ji lehce.“

Dědoleské rozšíření:

„Každý má svou prdel. Je dobrá, když si ji přiznáš.“