Prdeush

Severně od Dědolesa začíná tundra, kam se dědci obvykle moc nevydávají.
Je tichá, bílá a mrazivá—dokud do ní nepřišel Dědek Severák. Odešel z Dědolesa dobrovolně, protože jeho prdel prý slyšela volání severu.

Má obrovskou prdel a nosí kožich z prdelatých polárních lišek. Žije ve srubu vyhřívaném tundrovými jezevci, jejichž prdy rozpouštějí led, mráz a duševní chlad.

Severákovy vlastní prdy jsou opačné: mrazivé.
Když foukne, ve vzduchu vznikají krystalky ledu a za jeho zády může nešťastníkům cokoliv umrznout. Proto platí jednoduché pravidlo:

Za Severákem nestůj. Pokud si chceš zachovat prdel.

Tundru s ním sdílí prdelatí vlci, kteří běží hlubokým sněhem díky masivním zadkům připomínajícím sněžné pluhy. Nevyjí, jen syčí, když jejich zadky vypouští mrazivý plyn.

Nad krajinou tiše krouží prdelaté sněžné sovice. Jejich nenapodobitelně tvarované prdele plné peří tlumí zvuk, takže létají bez povšimnutí. Sledují Severáka zpovzdálí—možná ho hlídají, možná čekají, až selže, aby ho mohly dorazit prdelemi.

Největší zvláštností však je, že Severák umí letět na vlastních prdech. Jen pár minut, když je klidný vzduch, ale v tundře to stačí. Vystoupí na vyvýšeninu, zatne půlky a mrazivý proud ho vytlačí nad krajinu jako šedivý, ledový balon dědčí historie.

A kdo ho zahlédne, pochopí, že tundra není prázdná.
Jen čekala na svého dědka.