Prdeush

Prdová komora je srdcem dědkovského wellnessu, posvátné místo Dědolesa.
Každý, kdo jednou pocítí její esenci, říká, že už nikdy nezažil nic tak silného, léčivého a smrduteho zároveň.

Komora je prostorná nora vytesaná do země, uzavřená, temná a teplá.
Dědci tam nastupují na sedmidenní pobyt vždy v desítce, s pořádnou zásobou jídla, které podporuje prďení v jeho nejčistší podobě: fazole, kysané zelí, cibule, vajíčka, prdelový chléb a odvar z koprového prdichvostu.
Týden strávený v komoře je duchovní zážitek — relaxace v parách vlastní prdele, zpomalování času a rozplynutí ega v mračnu dědčího smradu.

Jen málokdo vydrží až do sedmého dne.
Někteří to vzdají po třech, jiní omdlí po čtyřech, ale ti nejlepší… ti získají vnitřní klid, přehled a sílu.

A pak je tu Mistr Smradu.

Ten, kdo se objeví u vstupu do komory jen zřídka, ale když už přijde, všichni dědci ztuhnou.
Ne ze strachu — ale z respektu.
Každý z nich totiž ví, že jakmile se Mistr Smradu účastní plného sedmidenního cyklu, bude to jiné.
Těžší.
Brutálnější.
Intenzivnější.

Dědci by nejraději utekli.
Opravdu.
Každý z nich má v tu chvíli v očích přesně ten stejný tichý výraz:
„Drahá prdele, proč jsem tady?“

Ale hrdost jim to nedovolí.
Zůstanou.
I když je jasné, že někteří zkolabují už po dvou dnech, protože Mistrův prdelní tlak je jako sezení v atmosféře z fermentovaného olova.

Jeho prdy jsou tak koncentrované, že rozvibrují celou komoru, srovnají dědkům čakry i střeva a dokážou zahnat i prdelaté sovy na pět set metrů.
Mistr Smradu je zosobnění disciplíny.
On jediný rozumí prdelnímu proudění, cyklu fermentace a tichým rituálům sedmého dne.

A proto… jezevci do prdové komory nesmí.

Jezevci mají mocnou, ale úplně jinou energetiku.
Jejich přirozený pach je divoký, živočišný, pralesní — a hlavně CHAOTICKÝ.
V prdové komoře, kde je vše založené na jemně laděné symfonii dědčího smradu, by jezevec způsobil nerovnováhu.

Jeho těkavé molekuly by narušily proudění, pokazily fermentaci vzduchu a zničily to, co Mistr Smradu buduje celé dny: stabilitu smradu.

A navíc… jezevci jsou na Mistrův prd alergičtí.
Ne moc snášejí jeho sílu.
Jakmile se přiblíží na méně než deset kroků, rozechvěje se jejich jezevčí žláza, začnou slinit, motat se a prskat.
Mistr by je vyřídil jediným tichým výdechem.

Proto je pravidlo jasné:

Dědek do komory může. Jezevec ne.

A tak to Mistr Smradu hlídá s klidem, autoritou a prdelí pevnou jako skála.