Prdeush

Byla noc. Dědek Strašpytel stál u dveří, ruku na klice, druhou na prdeli – čistě kontrolně.
Musel jít ven. Nešlo to odložit. V kamnech cosi zůstalo nedodělané, v hlavě tikalo a v močovém měchýři zvonil poplach třetího stupně.

Jenže venku… ticho.
Takové to soví ticho, co není prázdné, ale čekající.
Strašpytel pootevřel dveře na šířku prstu. Studený vzduch mu přinesl známou štiplavost.
Ne jednu.
Více vrstev.

„Jsou tady,“ zašeptal, i když nebylo komu.
Na střeše cosi tupě tup.
Na okenici cosi měkkého šplác.
A pak to přišlo: pomalé, důstojné přitlačení prdele na sklo. Sklo zamlžilo. Strašpytel ztuhl.

Sovy neútočily.
Sovy čekaly.
Dědek si vzpomněl na staré pravidlo Dědolesa:
Když nemůžeš projít kolem prdele, musíš projít skrz prd.

Zavřel oči.
Vyšel na práh.
Postavil se čelem do tmy.
A prděl.
Ne hystericky.
Ne obranně.
Ale pomalu, hluboce, s lehkým chvěním kolen – prd člověka, který ví, že se bojí, ale jde stejně.

Byl už skoro uprostřed dvora.
Studená hlína křupala pod nohama, dech mu šel v obláčcích a prdel – ta byla v pohotovosti, lehce sevřená, připravená kdykoliv zasáhnout.

Sovy se zatím držely v odstupu.
Seděly na plotě, na střeše kůlny, na jabloni. Neprdly.
To bylo nejhorší.
A pak to přišlo.
Z temnoty se utrhla jedna.
Ne let – nálet.
Tiché švihnutí vzduchu, roztažená křídla, a uprostřed toho všeho prdel, pevná, navedená, mířící přímo na dědkova záda.

Strašpytel zareagoval instinktivně.
Žádné hrdinství. Žádná filozofie.
Jen syrové, zoufalé:

PRD!

Krátký, ostrý, panický.
Sova to nečekala. Prdel jí cukla, let se rozpadl a s tlumeným žbluňk skončila v sudu s dešťovkou.

To už dědek nečekal na nic.
Rozběhl se.
Kabát mu vlál, boty klouzaly po blátě, dech se lámal.
Za ním šustění křídel, rozhořčené huu-prrrd, chaos.
Jedna sova narazila do plotu, druhá do sebe navzájem, třetí se snažila prorazit oknem, ale tvrdé sklo jen zakvílelo.

Strašpytel se vrhl ke dveřím, zalomcoval klikou, zakopl o práh a vpadl dovnitř.
Zabouchl. Zasunul závoru. Opřel se celou vahou o dřevo.
Ticho.
Jen jeho dech.
Jen tlukot srdce.
Jen jemný doznívající pach prdu, který ho vlastně uklidňoval.

Už si chtěl sednout.
A v tu chvíli to uslyšel.
Šššš… škrk… chrrr…
Ze skříně.
Strašpytel pomalu otočil hlavu.
Dvířka byla pootevřená. Jen nepatrně.
A zevnitř se linul známý, štiplavý pach.
Něco se tam pohnulo.
Něco, co tam nemělo být.

Skříň se začala pomalu otevírat.
Ne prudce. Ne nápadně.
Jen tak… o prst.
Strašpytel nezakřičel.
Nedýchal.
Ruka mu vystřelila sama – závora, kov studený jak rozum po půlnoci.
PRÁSK.
Dvířka skříně se zavřela tak rychle, že uvnitř cosi zaklaplo zobákem naprázdno.

Ozvalo se tlumené huuuf–prrrd, rozčilené, stísněné.
Dědek se ani neohlédl.
Vklouzl do sklepa, schody bral po dvou, klopýtl, ale zabouchl dveře a zapřel je tělem.
Tma. Vlhko. Sudy. Brambory. Starý pach dědkovského bezpečí.

Nahoře se ozvalo šramocení.
Křídla narážela do stěn.
Skříň vrzala. Dřevo pracovalo.
Strašpytel seděl na schodech až do rána.
Nespal. Jen občas… prdl. Pro jistotu.
Ráno bylo tiché.
Až podezřele.

Strašpytel si netroufl nahoru sám, to ne.
Poslal pro jezevce.
Přišli dva. Zkušení. Čichali už ode dveří.
„Hm,“ zabručel jeden.
„Tady něco bylo,“ řekl druhý.
„Ale teď už to tu není.“
Skříň otevřeli opatrně.
Prázdno.
Jen lehce poškrábané dřevo zevnitř.
Jedno šedé pírko.
A pach, který nešel zařadit – ne čerstvý, ne starý, spíš… čekající.

„Odešla,“ řekl jezevec.
„Ale ne proto, že by musela.“
Strašpytel polkl.
„A proč teda?“ zeptal se.
Jezevec se podíval na okno.
Na střechu.
Na les.
„Protože chtěla,“ řekl.
„A když sova chce… většinou se ještě vrátí.“
Od té doby Strašpytel skříně nezavírá úplně.
Tvrdí, že kvůli větrání.