Prdeush

Včera se v Dědolesu odehrála menší, ale významná událost.
Na louce u Puchu Podkapradí sedělo pět dědků v kruhu a hodnotili si navzájem prdele.
Každý měl jiný tvar — nic vzácného, jen klasické kusy z terénu:

prdel „sedlý pařez“ – široká, rozpláclá, sedí všude jako doma

prdel „sportovní špalek“ – pevná, kompaktní, připravená utéct před jezevcem

prdel „zvonovitá“ – úzká nahoře, objemná dole, při běhu zvoní do stran

prdel „důchodcovská brašna“ – lehce povislá, ale pohodlná, nese moudrost

prdel „ustřelenej rohlík“ – vyosená do strany, majitel tvrdí, že je to genetika

Dědci seděli, prděli do trávy a diskutovali, která z prdelí má nejlepší stabilitu v mokrém mechu.
Výsledky se lišily podle osobní zkušenosti a množství piva.

Do toho přiletěly dvě prdelaté sovy, sedly si na větev a začaly dědkům shazovat peří do vlasů a prdět na plešky.
Smrděly jako vlhký papuče a kroužily tak nízko, že z toho byli dědci nervózní.

Dědci se je snažili ignorovat, protože každý ví, že kdo se hádá se sovou, skončí první se sovincem na čele.

Jenže v křoví čekal jezevec.
Ne dětský, ne roztomilý — klasický podkapradní kus s tlamou plnou zkušeností a trvalým výrazem:
„Jestli se ta sova přiblíží o centimetr, utrhnu jí prdel.“

Když jedna ze sov ztratila rovnováhu a sklouzla dědkovi za krk, jezevec vystartoval, zakousl se jí do prdele a držel tak dlouho, až se přestala cukat.
Sova padla, pustila strachem prd a zmizela v houští.

Dědci se zvedli, prdli na rozloučenou a odešli.
Jezevec si odtáhl sovu do křoví a dál řešil svůj život.

Na louce zůstalo ticho, zmačkaná tráva a pět jasných otisků prdelí — každý trochu jiný, každý zasloužený.

Poučení:

Když se moc vrtíš, dáš příležitost zubům.