🦌 Prdelatí jeleni útočí!
V Dědolesu žijí prdelatí jeleni.
Mají prdele tak majestátní, že kdyby existoval soutěžní katalog, dostali by titul “Prdel roku“ každý zvlášť.
Mají ale i povahu jako stará teta po víně:
naštvaní, žárliví a mstiví.
🦌 Když jsou slavnosti, je vymalováno
Dědci oslavují.
Pijí.
Řvou.
Prdí do rytmu, tančí tanec “Prdel o prdel”.
A v tu chvíli jeleni zapnou své vnitřní senzory — „slavnostní radar“.
Ten funguje tak, že jakmile ucítí první páreček na roštu, mozek jim vypne a zadek zapne.
Jeleni se seřadí do stád, tváří se nevinně…
a pak vyběhnou rychlostí, která dělá z dědků bowlingové kuželky.
🌪️ Vtrhnutí do vesnice
Jeden jelen prorazí vrata.
Druhý oknem.
Třetí dveřmi, i když byly otevřené, protože je to debil.
V každém domku proběhne stejný scénář, jelen pustí prd jak plynová elektrárna.
Ten prd není obyčejný.
To je biologická zbraň.
Dědci říkají, že se s tím smrádkem dá krájet chleba.
Jeden dědek to i zkusil — upadl, oslepl a od té doby mluví jen o tlačence.
💀 „Týden tmy a smrádku“
Po jelením útoku nejde nic vyvětrat.
Ani okna dokořán.
Ani vítr.
Ani tři dny bouřek.
Jelení prd drží jako prokletí.
Visí tam jako následek špatných životních rozhodnutí.
Dědci nečekají ani minutu.
Sbalí věci, polštář z mechu…
a utíkají do jezevčích nor, kde je smrad sice brutální, ale pořád lepší než jelení.
Jezevci z toho nejsou nadšení.
Ale tolerují to.
Jednak ze soucitu… a jednak proto, že dědek je v noře měkoučký, takže se na něm dobře spí.
🎯 Závěrečné shrnutí
Prdelatí jeleni jsou krásní.
Ale jakmile se nadechnou…
uteč.