Prdeush

V Dědolesu se o tom nemluví nahlas.
Ne proto, že by to bylo zakázané – ale proto, že kdo byl u toho, ten ví, a kdo nebyl, tomu by to stejně nevysvětlili.
Říká se tomu party u Prdláře.

Prdlář není blázen.
Není ani provokatér v běžném slova smyslu. Je to spíš katalyzátor chaosu – dědek, který má zvláštní vztah k sovám, prdům a okamžikům, kdy se věci utrhnou ze řetězu. Miluje šum, miluje stiplavost, miluje, když se prdelnosti vymknou kontrole a začnou žít vlastním životem.
A sovy to cítí.

Jak to začíná

Nikdy to nezačne rámusem.
Nikdy ohňostrojem.
Začne to “prdlitým” prdem.
Krátký, suchý, přesně zakroucený pohyb prdele – žádná náhoda.
Prdlář zakroutí prdelí, pustí ven signál a je hotovo.
To není zvuk.
To je pozvánka.
V lese se něco pohne.
Vítr na okamžik ztratí směr.
A sovy – ty to nezpochybňují. Ony vyhodnocují.

Když přiletí sovy

Sovy nelétají na party jako lidi.
Nevlítnou dovnitř s řevem.
Nejdřív si sednou.
Na strom. Na střechu. Na okenici.
Jedna si zkouší prdnout potichu. Druhá hlasitě. Třetí chaoticky, protože to je její styl.
Jakmile Prdlář otevře dveře, začíná chaos.

Sovy lítají po světnici, narážejí do trámů, tisknou prdele na okenice, prdí do rohů, pod stůl, do hrnků. Smrad se vrství, míchá, vrací se zpátky do místnosti, protože okno je sice otevřené, ale Dědoles ví, kdy něco nemá pustit ven.

Proč je to nebezpečné

Jednou se přišel podívat i jelen.
Jen na chvíli. Ze zvědavosti.
Už nikdy nebyl stejný.
Jelení prdy jsou silné, ale nekontrolované. Soví prdy jsou chaotické. A Prdlář? Ten chaos miluje a ještě ho zesiluje. Pobíhá mezi sovami, zakrucuje prdelí, prdí do rytmu, vytváří víry, zpětné proudy a prdelní turbulence.

Dokonce i Prdellock (něco jako dědoleský warlock) se jednou ukázal.
Jen na prahu. Stačilo mu pár vteřin, aby pochopil, že kdyby zůstal, Prdeloid (Prdellockův démonický pet) by nepoznal rozdíl mezi sovou a dědkem. Otočil se a šel pryč.
To už je co říct.

Jak to končí

Nikdy stejně.
Někdy sovy odletí samy, spokojené, s novou technikou prdu.
Někdy zůstane ticho tak hutné, že se dědci v okolí budí a nevědí proč.
Někdy je ráno jelen pryč a nikdo se neptá kde.
Prdlář většinou zůstane stát ve dveřích, zadýchaný, šťastný, s výrazem člověka, který viděl něco, co se nedá zopakovat.
A v Dědolesu se další dny říká jen:

„Bylo to u Prdláře?“
„Bylo.“
A víc není potřeba.