Prdeush

Nikdo si přesně nepamatuje, kdy to začalo.
Jen se ví, že se jednoho dne u hospody Zmrdovec objevil jelen, který se nezaprděl a neutekl.
Seděl opodál.
Čuměl.
Poslouchal.
A to byl první varovný signál.

Fáze první: Přibližování

Zpočátku to bylo nenápadné.
Jelen pomaloučku dolézal za dědky. Ne ke stolu – to by bylo drzé – ale na doslech.
usrkával Kravskou dvanáctku jazykem, prděl opatrně, potichu, spíš jako omluvu.
Nikdy nezaprděl světničku (to byl klíčový rozdíl oproti ostatním jelenům)
Dědci si všimli, že:
„Tenhle jelen neprdí ze vzdoru. Ten prdí… společensky.“

Fáze druhá: Změna těla

Adaptace byla plíživá, ale neúprosná.
parohy se začaly krátit a tupnout, až připomínaly spíš dědkovské kouty.
Zadní běhy se ohýbaly do sedací pozice, ocas se zkrátil a prdel získala váhu a význam.
Prdel už nebyla zbraň.
Stala se nástrojem dialogu.

Prdy:
kratší
méně agresivní
s pauzou na nadechnutí
Jelen se učil čekat. A to je základ dědkovství.

Fáze třetí: Jazyk

Zpočátku mluvil:
„hrk… brf… prrr…“
Znělo to zvířecky, přeskakovaně, jako když jelen myslí rychleji než umí mluvit.
Pak přišlo:
„nojo…“
„ehm…“
„to je zas smrad…“
A jednoho večera, po třetí dvanáctce, zazněla věta, kterou už nešlo vzít zpátky:
„Já bych si… sednul.“
Dědci ztichli.
Fáze čtvrtá: Přijetí (částečné)
Nikdo neřekl ano.
Nikdo neřekl ne.
Jelen:
seděl
mlčel
prdelí respektoval prostor
Nechodil do prdové komory – ještě ne.
Ale už chápal, že prd není čin, ale důsledek.

Závěr, který zatím není závěrem

Nikdo neví, jestli se z něj stal plnohodnotný dědek.
Možná zůstal někde mezi.
Ale jedna věc je jistá:
Nikdy už nezaprděl světničku.
A v Dědolesu se říká:
„Když se jelen naučí sedět,
přestává být jelenem.
A když začne přemýšlet před prdem,
je to skoro dědek.“