Prdeush

Úvod: připomenutí bezprdelníků

V Dědolesu žije zvláštní kasta vyvrhelů — bezprdelníci.
Jsou to tvorové, kteří při svém zrození odmítli Rituál Jezevčího Kousnutí, a tak jim prdel nikdy pořádně nenarostla.
Nemají oporu, nemají prdelní sílu, nemají rezonanci, která dává dědkům moudrost a hlas.
Jejich kroky jsou tiché. Jejich sed je bolestivý. Jejich život je neúplný.

A právě mezi nimi se kdysi potloukal jeden z nejtragičtějších, a zároveň největších hrdinů Dědolesa…

---

🌫️ ZEVLÍN DOPRDELNÝ

Zevlín se narodil normálně — jako každý dědek, vytlačen ze stromu po měsíčním pučení.
Ale když přišel čas jezevčího zakousnutí, utekl.
Byl mladý, vyplašený a jezevec měl zuby jako šavle.
A tak Zevlín zůstával celý život s prdelí tak malinkou, že by ji člověk přehlédl i lupou.

Život v hanbě

Jeho malá prdel znamenala všechno:

nemohl sedět na dědovských lavicích bez toho, aby se nepřevracel,

nemohl se účastnit rituálů,

při každém prdění vydával jen tiché píp místo hrdého brrr-rrrp,

ostatní dědci ho litovali, jezevci se mu posmívali a mech ho odmítal držet v suchu.

Zevlín se potloukal Dědolesem jako stín.
Neměl kam patřit.

Osudný den v mlze

Jednou v husté ranní mlze Zevlín zaslechl zvláštní zvuk.
Nebylo to prdění, nebylo to chrápání dědka — znělo to jako prdelní zpěv.
Jemné, hluboké vibrace, které dokázaly rozechvět listí na stromech.

Šel tím směrem a brzy spatřil klášter, ukrytý mezi buky.
Na bráně stálo jméno vyryté do kůry:

Klášter Stolce Hanby

Uvnitř seděl mnich.
Velký, vousatý, obklopený aurou prdelní moudrosti, a... velkou prdelí jak se patří.
Byl to Prdimil Řiťuch – nejvyšší mnich celého Dědolesa.

---

🧘‍♂️ PRDIMIL A CESTA K NAROZENÍ PRDELE

Prdimil se na Zevlína podíval a hned poznal, s kým má tu čest.

„Synu,“ řekl, „není hanba narodit se bez prdele. Hanba je nic s tím neudělat.“
A pak mu ukázal na třenou dřevěnou zídku pokrytou mechem:
„Tady začneš. Na téhle zídce budeš sedět každý den, dokud si tvé tělo nevzpomene, že chce mít prdel.“

Zevlínův trénink

Každé ráno vstával, sedával na mechových lavicích,
meditoval do prázdna, poslouchal praskání větví a vnímal vibrace Podhoubí ďědas.
Někdy seděl tak dlouho, až mu nohy zdřevěněly.
Někdy nedokázal vydržet ani dvě minuty.

Ale Prdimil měl trpělivost.
Naučil ho Řiťdech, prdelní dýchání, které rozproudilo energii v těle.
Naučil ho i flétnování, starý rituál s flétnou z hemoroidu mrtvého věštce.

A během let se stalo něco neuvěřitelného.

---

🍑 ZEVLÍNOVO PROBUZENÍ

Jednou ráno, když vyšlo slunce a mlha se začala rozplývat, Prdimil přistoupil k Zevlínovi a praví:

„Nastal čas. Otoč se.“

Zevlín se otočil.

A na jeho zadnici — kde dříve byla jen smutná ploška — se tyčila krásná, pevná, velká, zenově vyrovnaná prdel.

Byla to prdel učebnicová.
Prdel, která měla tvar, grácii, majestát.
Prdel, které by se i jezevec uklonil.

A v tu chvíli Zevlín pochopil, že důležitá není prdel sama, ale cesta k ní.

Osvícení

Prdimil jej oblékl do mnišského roucha a pronesl:

„Nyní jsi Zevlín Doprdelný — ochránce těch, kdo ztratili naději v zadku.
Nesuď bezprdelníky. Veď je.“

A Zevlín se uklonil.
Jeho prdel jemně zazvučela.
A to byl zvuk osvícení.